Tento článek vyšel v časopise His Voice číslo: 6/2009 Autor: Petr Ferenc
dostupné na www: http://www.hisvoice.cz/clanek_75_tance-na-tenkem-pasku.html
HIsVoice 062009
Celé toto číslo a ještě řada dalších vydání tohoto časopisu His Voice je věnováno převážně kazetám.
Časopis je možné koupit na stránce His Voice. Za sebe Vám ho určitě doporučuji.
V čísle 06 2009 dále vyšel článek s názvem
Black metal a kazety, autor Karel Veselý
ten doporučuji určitě přečíst, neboť jsem do něj přispěl svou špetkou informací a několika obrázky kazet. O tomto článku zas až jindy…
Z obsahu His Voice
Music Unlimited Petr Vrba
ix Organs Of Admittance Petr Ferenc
Contempuls Matěj Kratochvíl
Tance na tenkém pásku Petr Ferenc
Black metal a kazety Karel Veselý
Magnetický pásek v hudebních nástrojích Milan Guštar
Albert Breier Jaroslav Šťastný
Znění z mezí – HIS Voice Sampler
Petr Drkula a Tomáš Šenkyřík Matěj Kratochvíl
Čínská elektronika Karel Veselý
Tony Buck Petr Vrba
Hildegurls Pavla Jonssonová
Markus Schmickler Lukáš Jiřička
LeipzgerJazztage Petr Hanzel
Hudební kriminalistika Petr Ferenc
Nyní už zmiňovaný převzatý článek:
Místo kazet v dějinách hudby
Toto číslo HIS Voice je věnováno kazetě a k tomuto tématu se během příštího ročníku ještě několikrát vrátíme ve formě volného seriálu o nejrůznějších aspektech produkce malých krabiček s úzkým páskem uvnitř. Zjistíme, že kazeta není jen relikt časů dávno minulých.
Kazeta coby konzerva na zvuk byla donedávna považována za podřadné médium. V současné době se ale vyrojilo množství vydavatelů a hudebníků, kteří se k této formě publikování vracejí. Pochopitelně zde hraje roli retronálada, která také měla jistý podíl na znovuvzkříšení popularity vinylových desek, není ale jediná. Hravý duch mnoha experimentátorů objevuje novou, komerčně v současné době opět neoranou líchu (to už se o LP říct nedá). Osob takto působících v nejspodnějších patrech undergroundu je celá spousta, každá z nich má pro své konání trochu jiný motiv, některé scény, jako punk, hardcore a black metal se kazety nikdy nevzdaly. Co se v současnosti ale pomíjí, je role, již kazeta sehrála v populární hudbě a její úloha při procesu demokratizace hudební tvorby, která najednou nebyla zcela odkázána na drahé lisovny LP desek a mohla do sebe nechat vstoupit kutilského ducha jménem DIY.
V současné době počítačů, vypalování kompaktních disků a sdílení hudby na internetu se průlomová role kazety ráda opomíjí, stejně jako skutečnost, že kromě LP a CD tu Musicassette (MC) fungovala i jako oficiální médium předávající nahranou populární hudbu. Lecjaký přehledový článek hovoří o úpadku vinylů a nástupu kompaktů na přelomu osmé a deváté dekády, masový nákup nahraných kazet diskrétně zamlčuje. Přitom kazeta se v mnoha místech světa používá dodnes, nejeden asijský či africký popař na ní vydává svá díla. Za popularitou MC v tomto případě údajně stojí kromě nízké ceny média a přehrávačů i fakt, že vinylové desky se v některých zeměpisných šířkách ve vedru roztékaly. A nemohu opomenout domácí nahrávání tzv. mixtapů (směsky se jim říkalo) z rádia – písně bez začátků a konců, do nichž obvykle kecal moderátor, mnohdy s ruchy špatně narafičené antény. Pokud jde o kopírování, které zabíjí hudbu, podobné kampaně rozhodně nejsou výdobytkem věku CD: vzpomeňte si na své sbírky kazet nahraných z desek a kompaktů. Výsledek býval zahuhlaný úměrně tomu, kolikátou kopii jste měli, poznávat (mnohdy dešifrovat a domýšlet) novou hudbu ale najednou bylo tak snadné. Vrcholem aspirací v oblasti hi-fi pak byla rezolutní žádost: mám jen chromky a samé první kopie z CD, jinak nic nechci… Leckdo na MC zapomněl až příliš rychle a důkladně. Navzdory zvednutým obočím mnohých tu s námi kazety byly od svého vzniku, jen – podobně jako LP desky – je bylo v určité době méně vidět.
„ Vždyť nejde o média…
…ale o samotnou hudbu…“, povzdechnul si při přípravě tématu kazety jeden redakční kolega. Následovala kratší debata, v níž jsem projevil nesouhlas s tímto názorem. Pokusím se objasnit proč. Od vynálezu reprodukované hudby člověk neposlouchá jen naživo, ale stále víc a víc zprostředkovaně. Brian Eno dokonce prohlásil, že devadesát procent vší hudby, kterou posloucháme, je hudba elektronická – zkrátka proto, že si ji pouštíme z elektronických přehrávačů.
Každé médium s sebou nese změnu hudební informace i širšího kontextu poslechu. Tak třeba nahrávání do pouhé kovové trouby bylo značně omezující, zapojení mikrofonu výrazně rozšířilo možnosti a citlivost práce se zvukem. Staré šelakové desky unesly jen pár minut záznamu na každé straně a pokud jste chtěli slyšet celou operu, museli jste si koupit notně těžké album – něco jako fotoalbum, ale na desky. Vícestopé nahrávání na magnetofonový pás umožnilo vznik řady studiových kouzel, bez nichž si dnešní nahrávání a poslech nedovedeme představit. Když byl šelak nahrazen vinylem, vznikl formát cca čtyřicetiminutového LP a s ním možnost rozmáchlých konceptuálních nahrávek či písňového alba coby konceptuálního díla. Dlouhohrající deska se stala uměleckým dílem stavěným na roveň knihám a filmu. Konečně kazeta poprvé umožnila svým tvůrcům vytvářet podobná díla v domácích podmínkách a za únosnou cenu. Proces hudební tvorby a vydávání se nástupem formátu MC výrazně demokratizoval. Nechci opomíjet médium magnetofonového pásu na velkých kotoučích, manipulace s ním však přece jen byla náročnější a nákladnější a vydavatele příliš nezaujalo.
Kazeta se vyznačovala do té doby nevídanou skladností a snadností manipulace. Pásek nebylo třeba navíjet, stačilo jen vložit celý plastový shell do mechaniky přehrávače a stisknout tlačítko. Díky tomu bylo její úzký pásek téměř nemožné stříhat, na druhou stranu bylo najednou možné nahrávat kdykoliv a cokoliv a téměř za hubičku. Nevýhodou kazety je poměrně vysoká hladina šumu, nižší frekvenční rozsah než u vinylů (nemluvě o CD), nekonečné přetáčení a hledání a skutečnost, že se docela brzy ohraje. Do té doby nevídaným plus byla možnost přemazat cokoliv, co se posluchači nelíbí a médium recyklovat.
Rewind…
…neboli rychlé přetáčení směrem vzad, k začátku. Následovat bude fast forward. Nahrávání na magnetický pás se zrodilo v roce 1928, kdy si Němec Dr. Fritz Pfleumer nechal patentovat aplikaci magnetického prachu na papírový nebo filmový pás. S návrhem použít jako záznamové médium pásek s naneseným práškovým magnetickým materiálem ale přišel již o osm let dříve A. Nasavischwily. Pfleumerům patent byl v roce 1936 prohlášen za neplatný, neboť použití papírového pásku pokrytého částečkami železa ve svých patentech popsal již Valdemar Poulsen. V roce 1932 začala firma BASF ve spojením s AEG vyrábět cívky s plastovým páskem, o tři roky později uvedly první magnetofon. V roce 1941 získal Marvin Camras z Armour Research Foundation americký patent na použití oxidu železa jako magnetického materiálu pro magnetofonové pásky a s novým médiem se začalo experimentovat i v USA. Důležitou roli při jeho propagaci sehrál zpěvák a entertainer Bing Crosby, který si nechal nahrát svá vystoupení pro vysílání v rozhlase. Firma Magnecord v roce 1949 stála u masového rozšíření nahrávacích magnetofonů, jejich model PT-6, který se vyráběl v několika verzích, byl prvním opravdu přenosným magnetofonem. O rozšíření přenosných magnetofonů v Evropě se postaraly počátkem padesátých let především společnosti Nagra a Grundig.
Konečně kazetu, o které tu bude řeč, po čtyřletém vývoji uvedla na trh v roce 1958 firma RCA Victor. Výsledek její práce se ale netěšil dlouhému životu, kazeta měla čtvrtpalcový pásek, ale byla mnohem větší, než kazety, které známe nyní (cca 12,5 x 21 cm), a navíc firma nevyprodukovala téměř žádné přednahrané nosiče.
Úspěch slavila…
…až v roce 1962 značka Philips se svou compact cassette. I když v té době existovalo více systémů pro magnetické uchovávání zvuku, ujal se právě tento. Na nátlak Sony totiž Philips poskytl licenci k výrobě svého vynálezu zdarma. V roce 1964 Philips navíc uvedl na trh přehrávač a rekordér Norelco Carry-Corder 150, kterého se do dvou let prodalo čtvrt milionu kusů. Největším výrobcem kazetových magnetofonů se ale brzy stalo Japonsko: do roku 1968 zde 85 výrobců prodalo téměř dva a půl milionu magnetofonů.
Zvuková kvalita kompaktních kazet nebyla zpočátku nijak ohromující, v sedmdesátých letech se ale výrazně zlepšila. Masová produkce kompaktních audiokazet započala v roce 1964 v Hannoveru. Přednahrané Musicassettes byly v Evropě masově vypuštěny o rok později. Do Spojených států kazetu uvedla v roce 1966 americká pobočka Philipsu Mercury Records Company. První katalog obsahoval 49 přednahraných titulů.
Systém kompaktních kazet byl ve svých počátcích navržen především jako přenosné zařízení pro nahrávání diktovaného textu atd. V roce 1971 ale firma Advent Corporation uvedla svůj Model 200 používající chromový dioxidový (CRO2) pásek s redukcí šumu Dolby a mechaniku a elektroniku značky Nakamichi. Mnoho kusů se neprodalo a světlo světa brzy spatřil Model 201 s mechanikou výrobce fotoaparátů a kamer Wollensak (divize společnosti 3M), první hi-fi kazeťák s redukcí šumu Dolby B. Masová obliba kazetových magnetofonů opět povyrostla..
Cílem výrobců kazet od počátku bylo nabízet další formát vedle vinylových alb. Velká vydavatelství sice nabízela svá alba ke koupi na magnetofonových páscích určených pro cívkové ( reel-to-reel) přehrávače, prodeje ovšem nebyly nijak závratné – šlo o formát vhodný spíše pro audiofily. Podobný osud stihnul i osmistopé kazety, Learjet Cartridge, na kterých v USA vyšlo nejedno popové album a které bylo lze přehrát v nejednom autorádiu. Nynější objekt zájmu úzké skupiny sběratelů a staromilců se v Evropě nijak nerozšířil.
Kazeta, jak ji známe dnes, se oproti tomu tvářila od začátku lidově. Šedesátiminutová se dala v roce 1968 koupit za dolar a půl a časopis Business Week nazval kazetový magnetofon skříňkou na hudbu pro masy. Díky možnosti přehrávání v autech se kazeta stala hitem mezi americkými teenagery a jeden člen vedení vydavatelství RCA v Business Weeku vyslovil obavu, že „prodej kazet nepříznivě ovlivnil prodej vinylových alb.“ Časopis High Fidelity z hlediska kvality zvuku v roce 1969 nicméně pochyboval, že tato kdy budou nahrazena zcela.
Oblibu přenosných kazetových magnetofonů korunovala v osmdesátých letech společnost Sony vynálezem Walkmanu. První walkman sestrojil v roce 1978 Nobutoshi Kihara (nar. 1926) pro jednoho z ředitelů Sony, Akia Moritu, který toužil poslouchat během svých častých služebních letů opery. Kihara kromě walkmanu pracoval i na vývoji magnetických pásek, stereosystémů, videosytému Betamax a digitálních fotoaparátů. Ze záplavy walkmanů jmenujme model Walkman Professional WM-D6C – byl jedním z těch, které dokázaly i nahrávat, a za svou popularitu vděčí také dlouhé výdrži baterií.
Ve své zlaté éře v osmdesátých letech prodej přednahraných kazet na určitou dobu převýšil prodej vinylových desek. Počátkem devadesátých let ale díky nástupu CD rapidně klesl a během devadesátých let se držel především díky autorádiím s přehrávači – kazeta lépe odolávala prachu a otřesům a její nižší zvuková kvalita vzhledem k hluku jedoucího vozu nijak nevadila.
Kazeta přežila pokus společnosti Sony o zavedení nového formátu – minidisku – který se stal oblíbenou hračkou nemnohých tvůrců (sám jej s radostí používám coby svébytný hudební nástroj a archivářskou konzervu), konkurenci CD a MP3 ale patrně neustojí. Formát digitální kazety DAT, od nějž si mnozí „samovýrobci hudby“ leccos slibovali, potkal podobný osud jako minidisk.
Kompaktní kazeta, mladí přátelé,…
…sestává z 3,81 mm širokého magnetického pásku uchyceného na dvou drobných „špulkách“ a uzavřeného do plastikové krabičky, která dala celé věci jméno (francouzské cassette = krabička). Pásek má čtyři stopy, vždy dvě a dvě tvoří stereoefekt (úplně první verze byly dvoustopé mono). Při přehrávání znějí dvě z nich („jedna strana“), druhá dvojice hraje při přehrávání pásku druhým směrem. Proto je nutno kazetu po dohrání jedné strany – pokud nemáte přístroj s funkcí auto reverse (dost se vyskytuje v autech a věžích) – obrátit.
Podstatné je, že dvojice stop jedné strany spolu na pásku sousedí, zatímco na páscích kotoučových magnetofonů byly střídavě prokládány druhou stranou. Díky tomu zní při přehrávání stereonahrávky v monozařízení oba dva kanály (smíchané do jednoho, ale žádný zvuk se neztratí) a naopak, při přehrávání mononahrávky ve stero zařízení zní (týž) zvuk z obou kanálů. Mezi jednotlivými stopami jsou 0,6 mm široké bezpečnostní zóny. Páska v kazetě běží rychlostí 4,76 cm/s – pásky kotoučových magnetofonů obvykle běhaly rychleji, 9,5 resp. 19 cm/s.
Páska v kazetě je z polyesteru potaženého magnetickou vrstvou z různých materiálů. Prvním z nich byl oxid železitý (Fe2O3). Kolem roku 1970 přišla společnost 3M s technologií volume-doping – šlo o dvojitou aplikaci magnetické vrstvy pro lepší výstup z kazety a takovýmto kazetám (vyráběným divizí 3M Scotch) se říkalo high-energy. Přibližně ve stejnou dobu začaly firmy DuPont a BASF pro magnetickou vrstvu používat oxid chromičitý (CrO2). TDK, aby dosáhla zvukové kvality srovnatelné s vinylovou deskou, vyrukovala s magnetitem (Fe3O4) a boj tím zdaleka nekončil. V roce 1974 přišla TDK s úspěšnou směsí kobaltu a oxidu železitého zvanou avilyn, o pět let později 3M opustilo oxidy ve prospěch čistě kovových částic, takové kazety nesly název Metafine. Kazety, se kterými se setkáme v současné době, jsou označeny chrome nebo normal a jejich magnetická vrstva se skládá z různě namíchaných poměrů kobaltu a Fe2O3.
Kazety mizí z trhu kvůli vysokým pořizovacím nákladům (zavádění a navíjení pásku, lisovací formy). Přehráváním kazety dochází k otěru, navíc může dojít k zcuchání nebo poškození pásky snímací hlavou či mechanismem přehrávače. Další nevýhodou je nedostatečná odolnost proti prachu a vysokým teplotám. K nevýhodám se přidává i poměrně vysoká úroveň šumu (způsobená mj. nižší transportní rychlostí pásky), k jehož potlačení byly používány technologie Dolby-B a C a občas dbx. William Hutson v rubrice Unofficial Channels časopisu The Wire (číslo 308, říjen 2009) dokonce zmiňuje fámu, podle níž byla výroba kazet již zastavena a celý svět už používá jen skladové zásoby. Znovurozbujelý kazetový underground tak možná velice brzy bude muset hodit svůj bohatýrský ručník do ringu.
Termín kazetový underground,…
…jedno ze stěžejních témat tohoto seriálu, leckdo nerad používá. Jak už to u podobných zjednodušujících škatulek bývá, ošívají se především ti, které bychom bez skrupulí označili za jeho činovníky. Hudebník a vydavatel Al Margolis (mj. label Pogus a projekt If, Bwana) ve svém textu Sound Of Pigs Music ve sborníku Cassette Mythos (viz seznam literatury) říká, že „záležitost kolem kazet“ narostla do takových rozměrů (v roce 1990 – pozn. red.), že slovo underground už není namístě. V dnešní době, kdy jsou kazety alespoň v západních zemích médiem na okraji zájmu, by se ovšem o undergroundu mluvit znovu dalo.
Steve Jones v textu The Cassette Underground publikovaném mj. také ve sborníku Cassette Mythos) termín přijímá a definuje jako „obrovskou mezinárodní síť hudebníků a hudebních fanoušků, kteří tvoří a konzumují hudbu prostřednictvím kazet. Z velké části existují v opozici k tradičnímu hudebnímu průmyslu nejen proto, že upřednostnili kazetu před vinylovým albem, ale i proto, že odmítají hudební hodnoty určující mainstreamovou hudbu. Kazety umožňují hudebníkovi stát se svébytným moderním one-man bandem – nejen proto, že umožňují snadný přístup k vícestopému nahrávání, ale také proto, že jsou masmédiem, nad nímž je možná individuální kontrola.“
Zde je třeba ještě jednou zabrousit do historie média a přehrávačů z zmínit přenosná kazetová studia. Nejslavnější z nich neslo název Portastudio a první výrobek této řady uvedla značka Tascam v roce 1980. Šlo o vícestopý kazeťák s vestavěným mixpultem a mechanikou, díky níž bylo možné nahrávat, přehrávat a reprodukovat jednotlivé stopy. Pro zvýšení zvukové kvality byla v těchto strojích, kromě systémů redukce šumu Dolby B, zdvojnásobena rychlost průběhu pásky. Pro finální mix do stereostop a na normální rychlostí fungující kazetu bylo nutno připojit portastudio k externímu magnetofonu. V populární hudbě byly tyto hračky považovány za „skicář“ (i když veleúspěšné album Bruce Springsteena Nebraska bylo nahráno pouze na něm), pro podzemní hudební kutily ale šlo o dar z nebes.
Celkový historický přehled kazetového DIY neexistuje, několik pokusů o zmapování nicméně podniknuto bylo, především z pohledu Velké Británie a USA. Pilný aktivista na poli nezávislého vydavatelství a rádia Don Campau ve svém textu A Brief History Of Cassette Culture (viz seznam literatury) říká, že podle mnohých začala kazetová kultura v postpunkové Británii v okruhu skupin jako Throbbing Gristle. Podle jiných má své kořeny už v padesátých letech, kdy se oblibě začal těšit tzv. mail art, jehož součástí se kazety rozhodně staly. Vzhledem k tomu, že i ideový vůdce Throbbing Gristle Genesis P-Orridge byl v oblasti mail artu velmi pilný (za pohlednicovou koláž, na níž z vaginálního krbu za souložícím párem vyjíždí falický vlak, měl dokonce jakési právní popotahování), se oba názory nevylučují, dalo by se říci, že mail art poskytl čilé výměně kazet živnou půdu. Mluví-li se o výhodách kazety, nezapomenou zainteresovaní pamětníci téměř nikdy zmínit, že se jednalo o médium, které bylo snadné posílat poštou. Mnoho vydavatelů ostatně fungovalo na principu: pošlete prázdnou kazetu, vrátím vám ji nahranou a s xeroxovým bookletem.
Kazetovou kulturou se zabývalo množství časopisů a fanzinů, z amerických Campau jmenuje OP, Option, Sound Choice, Factsheet 5, Unsound, Electronic Cottage, Gajoob a Autoreverse. Za praotce domácí výroby kazet by bylo možné považovat Američana R. Stevieho Moora, jehož olbřímí výstup v sedmdesátých letech předznamenal masovou výměnu kazet o dekádu později. Podobné pověsti se těší Brit Martin Newell. Již zmíněný Al Margolis, jehož vydavatelské a hudební počiny na labelu Pogus pravidelně recenzujeme, na kazetové značce Sound Of Pig vyprodukoval stovky kazet… Podobným způsobem Campau ve svém textu jmenuje ještě pěknou řádku lidí, zájemce o další informace proto odkazuji na jeho web. Na pořádné historické zpracování tohoto fenoménu ale ještě pořád nezbývá než čekat.
Na jiných místech světa byla situace pochopitelně značně odlišná, například ve Střední Evropě, kde neoficiální šíření kazet často mělo politické konotace a znamenalo značné riziko pro vydavatele, který takto zpřístupňoval hudbu „zakázaných“ autorů. Největším podzemním labelem v Československu byly STCV (Samizdat Tapes, Cassettes & Video) Petra Cibulky, který podle pověstí vydal kolem tisícovky kazetových alb. K tomuto tématu, a mnoha jiným, která tento úvod jen nastiňuje, se vrátíme v dalších částech našeho seriálu.
Poděkování za spolupráci a informace: Darrell Jónsson a Milan Guštar.
Literatura:
Cassette Mythos, ed. Robin James (Autonomeida, 1992)
davidreaton.com/Cassette_Decks.htm
doncampau.com/livingarchive.htm
en.wikipedia.org/wiki/Compact_Cassette
history.sandiego.edu/gen/recording/notes.html
citace:
FERENC, Petr. Tance na tenkém pásku. HIS VOICE. His Voice: časopis pro současnou hudbu / [online]. Praha: Hudební informační středisko, 2001- [cit. 2013-03-11]. Dostupné z: http://www.hisvoice.cz/clanek_75_tance-na-tenkem-pasku.html
