Tape recorder as a compositional and interpretative instrument
Velmi dobrá bakalářská práce na téma Magnetofon jako kompoziční a interpretační nástroj, kterou napsal a obhájil v roce 2010 Jakub Adámek. Práce byla napsáno pod vedením Mgr. Viktor Pantůček, CIUS ÚHV FF MU
Anotace: Práce se zabývá manipulací s magnetofonovým pásem v oblasti elektroakustické hudby s přesahem do hudby populární. První část nastiňuje technologicko-historické kontexty magnetického záznamu zvuku. V druhé části se zabývá jednotlivými styly. Jmenovitě konkrétní hudba, elektronická hudba v Německu, USA a Československu. Závěr textu popisuje princip vícestopého nahrávání populární hudby. Časově zasahuje do období padesátých až sedmdesátých let dvacátého století.
Abstract: The work describes manipulation with recording tape on the field of electro-acousting music overlapping to the popular music. The first part foreshadows technological and historical connections of magnetic record of sound. The second part mentions particular styles. Nominally: musique concrete, electronic music in Germany, the U.S.A. and Czechoslovakia. The principles of multi-track recording are introduced in the end of my work. It includes the time of fifties till seventies of 20th century.
Článek z roku 2006 v deníku metro o kazetové kultuře a blížící se výstavě kazet, na svůj blog umístil bloguje.czechtek.net, za což mu dnes velice děkuji.
Připravuje se výstava o kazetové kultuře aneb prehistorie DIY (Metro)
Martina Overstreet, Metro, 8. listopadu 2006
Když pomineme amerického kutila Tima, který se jím také ohání (příklad kouzla nechtěného), rozumíme pojmu Do It Yourself pochopitelně tak, že masové nadprodukci se člověk nejlépe ubrání vlastní produkcí.
Vývoj společnosti konečně dosáhl stadia, kdy se kdokoliv může stát čímkoliv: hudebním producentem, fashion designérem, politickým prorokem…, aniž by musel brát v potaz názor a vkus většiny. Vznik fenoménu DIY je v Čechách obvykle spojován s první polovinou 90.let a nástupem freetekna, které k nám importovaly kmeny Spiral Tribe a další. Aniž bych chtěla sympatickým Britům upírat jejich zásluhy, musím konstatovat, že tvůrčí princip DIY zde už nejméně o dvacet let dříve běžně využívali městští hipíci a pankáči pouze s tím rozdílem, že samovýroba pro ně nepředstavovala svobodnou volbu, nýbrž východisko z nouze.
Kdo chtěl tričko s názvem oblíbené kapely, skejtové prkno nebo něco opravdu zábavného ke čtení, musel to buď vyrobit sám, nebo znát někoho, kdo vyrábí. Neustálé hledání „lidí svého druhu“ se tak rozvinulo přímo v artovou disciplínu plnou tajemné konspirace a ostražitého vnímání skrytých signálů. Nic nebylo jen tak.
K nejrozšířenějším projevům DIY patřila kazetová kultura. Počtem vlastněných maxellek a basfek se v subkultuře měřilo sociální bohatství.
Dostupnost, snadná manipulace a trvanlivost učinily z audiokazety přímo symbol nezávislé kultury. Vše se točilo kolem nahrávání, půjčování, vyměňování a pečlivého katalogizování. Hodnotu každého kusu ještě zvyšoval originální, ručně vyrobený obal – vizitka majitele. První kazetu nahranou svým chlapcem obdržela dříve či později každá šestnáctka a autorův osobní vklad do výběru a řazení skladeb se rovnal slovům milostného dopisu…
Hudební publicista Michal Nanoru a režisér Tomáš Luňák se rozhodli, že z kazetových obalů uspořádají výstavu. Jako projev sympatií vůči DIY, svobodnému šíření hudby i magickým momentům adolescentní lásky. Pokud tedy po letech najdete odvahu pochlubit se svými jedinečnými designy veřejně a jste zvědavi na nápady ostatních, podpořte projekt vlastní účastí.
http://en.wikipedia.org/wiki/Cassette_culture
Cassette culture, or the cassette underground,[1] refers to the practices surrounding amateur production and distribution of recorded music that emerged in the late 1970s via home-made audio cassettes.[2] It is characterized by the adoption of home-recording by independent artists, and involvement in ad-hoc self-distribution and promotion networks – primarily conducted through mail (though there were a few retail outlets, such as Rough Trade and Falling A in the UK) and fanzines.[3] The culture was in part an offshoot of the mail art movement of the 1970s and 1980s,[4] and participants engaged in tape trading in addition to traditional sales. The culture is related to the DIY ethic of punk, and encouraged musical eclecticism and diversity.[5]
Initiating factors
Several factors led to the rise of cassette culture. The development of the cassette tape recording format was important – the improvement of tape formulations and availability of sophisticated cassette decks in the late 1970s allowed participants produce high-quality copies of their music inexpensively.[6] Also significant was the fact that bands did not need to go into expensive recording studios any longer. Multi-track recording equipment was becoming affordable, portable and of fairly high quality during the early 1980s. 4-track cassette recorders developed by Tascam and Fostex allowed artists to record and get a reasonable sound at home.[7] As well, electronic instruments, such as drum machines and synthesizers, became more compact and inexpensive.[8] Therefore, it became increasingly feasible to construct home-recording studios, giving rise to an increase of recording artists. Add to this the fact that college radio was coming into its own. For many years there were non-commercial college radio stations but now they had a newfound freedom in format – giving rise to regular cassette-only radio shows that showcased and promoted the work of home recording artists.[9] With the influx of new music from sources other than the major record companies—and the quasi-major medium of college radio to lend support—the audio boom was on.
References
Thomas Bey William Bailey, Unofficial Release: Self-Released And Handmade Audio In Post-Industrial Society, Belsona Books Ltd., 2012
James, Robin, 1992. Introduction. In Robin James (Ed.) Cassette mythos. Brooklyn, NY: Autonomedia.
Jones, Steve, 1992. The Cassette Underground. In Robin James (Ed.) Cassette mythos. Brooklyn, NY: Autonomedia.
McGee 1992. Cause and Effect. In Robin James (Ed.) Cassette mythos. Brooklyn, NY: Autonomedia.
Minoy 1992. Mail Art and Mail Music. In Robin James (Ed.) Cassette mythos. Brooklyn, NY: Autonomedia.
Palmer, Robert, Pop Life: Electric Guitars, New York Times, September 25, 1985.
Pareles, Jon, Record-it-yourself Music On Cassette, New York Times, May 11, 1987.
Produce, A., A short History of the Cassette. In Robin James (Ed.) Cassette mythos. Brooklyn, NY: Autonomedia.
Staub, Ian Matthew, Redubbing the Underground: Cassette Culture in Transition (2010). Honors Theses – All. Paper 418. http://wesscholar.wesleyan.edu/etd_hon_theses/418
Marvin @ Freealbums Various Artists – Tellus 1 & 2
Goldsmith, Kenneth, Poetry Foundation Podcast: The Tellus cassettes
Celé toto číslo a ještě řada dalších vydání tohoto časopisu His Voice je věnováno převážně kazetám.
Časopis je možné koupit na stránce His Voice. Za sebe Vám ho určitě doporučuji.
V čísle 06 2009 dále vyšel článek s názvem
Black metal a kazety, autor Karel Veselý
ten doporučuji určitě přečíst, neboť jsem do něj přispěl svou špetkou informací a několika obrázky kazet. O tomto článku zas až jindy…
Z obsahu His Voice
Music Unlimited Petr Vrba
ix Organs Of Admittance Petr Ferenc
Contempuls Matěj Kratochvíl
Tance na tenkém pásku Petr Ferenc
Black metal a kazety Karel Veselý
Magnetický pásek v hudebních nástrojích Milan Guštar
Albert Breier Jaroslav Šťastný
Znění z mezí – HIS Voice Sampler
Petr Drkula a Tomáš Šenkyřík Matěj Kratochvíl
Čínská elektronika Karel Veselý
Tony Buck Petr Vrba
Hildegurls Pavla Jonssonová
Markus Schmickler Lukáš Jiřička
LeipzgerJazztage Petr Hanzel
Hudební kriminalistika Petr Ferenc
Nyní už zmiňovaný převzatý článek:
Místo kazet v dějinách hudby
Toto číslo HIS Voice je věnováno kazetě a k tomuto tématu se během příštího ročníku ještě několikrát vrátíme ve formě volného seriálu o nejrůznějších aspektech produkce malých krabiček s úzkým páskem uvnitř. Zjistíme, že kazeta není jen relikt časů dávno minulých.
Kazeta coby konzerva na zvuk byla donedávna považována za podřadné médium. V současné době se ale vyrojilo množství vydavatelů a hudebníků, kteří se k této formě publikování vracejí. Pochopitelně zde hraje roli retronálada, která také měla jistý podíl na znovuvzkříšení popularity vinylových desek, není ale jediná. Hravý duch mnoha experimentátorů objevuje novou, komerčně v současné době opět neoranou líchu (to už se o LP říct nedá). Osob takto působících v nejspodnějších patrech undergroundu je celá spousta, každá z nich má pro své konání trochu jiný motiv, některé scény, jako punk, hardcore a black metal se kazety nikdy nevzdaly. Co se v současnosti ale pomíjí, je role, již kazeta sehrála v populární hudbě a její úloha při procesu demokratizace hudební tvorby, která najednou nebyla zcela odkázána na drahé lisovny LP desek a mohla do sebe nechat vstoupit kutilského ducha jménem DIY.
V současné době počítačů, vypalování kompaktních disků a sdílení hudby na internetu se průlomová role kazety ráda opomíjí, stejně jako skutečnost, že kromě LP a CD tu Musicassette (MC) fungovala i jako oficiální médium předávající nahranou populární hudbu. Lecjaký přehledový článek hovoří o úpadku vinylů a nástupu kompaktů na přelomu osmé a deváté dekády, masový nákup nahraných kazet diskrétně zamlčuje. Přitom kazeta se v mnoha místech světa používá dodnes, nejeden asijský či africký popař na ní vydává svá díla. Za popularitou MC v tomto případě údajně stojí kromě nízké ceny média a přehrávačů i fakt, že vinylové desky se v některých zeměpisných šířkách ve vedru roztékaly. A nemohu opomenout domácí nahrávání tzv. mixtapů (směsky se jim říkalo) z rádia – písně bez začátků a konců, do nichž obvykle kecal moderátor, mnohdy s ruchy špatně narafičené antény. Pokud jde o kopírování, které zabíjí hudbu, podobné kampaně rozhodně nejsou výdobytkem věku CD: vzpomeňte si na své sbírky kazet nahraných z desek a kompaktů. Výsledek býval zahuhlaný úměrně tomu, kolikátou kopii jste měli, poznávat (mnohdy dešifrovat a domýšlet) novou hudbu ale najednou bylo tak snadné. Vrcholem aspirací v oblasti hi-fi pak byla rezolutní žádost: mám jen chromky a samé první kopie z CD, jinak nic nechci… Leckdo na MC zapomněl až příliš rychle a důkladně. Navzdory zvednutým obočím mnohých tu s námi kazety byly od svého vzniku, jen – podobně jako LP desky – je bylo v určité době méně vidět.
„ Vždyť nejde o média…
…ale o samotnou hudbu…“, povzdechnul si při přípravě tématu kazety jeden redakční kolega. Následovala kratší debata, v níž jsem projevil nesouhlas s tímto názorem. Pokusím se objasnit proč. Od vynálezu reprodukované hudby člověk neposlouchá jen naživo, ale stále víc a víc zprostředkovaně. Brian Eno dokonce prohlásil, že devadesát procent vší hudby, kterou posloucháme, je hudba elektronická – zkrátka proto, že si ji pouštíme z elektronických přehrávačů.
Každé médium s sebou nese změnu hudební informace i širšího kontextu poslechu. Tak třeba nahrávání do pouhé kovové trouby bylo značně omezující, zapojení mikrofonu výrazně rozšířilo možnosti a citlivost práce se zvukem. Staré šelakové desky unesly jen pár minut záznamu na každé straně a pokud jste chtěli slyšet celou operu, museli jste si koupit notně těžké album – něco jako fotoalbum, ale na desky. Vícestopé nahrávání na magnetofonový pás umožnilo vznik řady studiových kouzel, bez nichž si dnešní nahrávání a poslech nedovedeme představit. Když byl šelak nahrazen vinylem, vznikl formát cca čtyřicetiminutového LP a s ním možnost rozmáchlých konceptuálních nahrávek či písňového alba coby konceptuálního díla. Dlouhohrající deska se stala uměleckým dílem stavěným na roveň knihám a filmu. Konečně kazeta poprvé umožnila svým tvůrcům vytvářet podobná díla v domácích podmínkách a za únosnou cenu. Proces hudební tvorby a vydávání se nástupem formátu MC výrazně demokratizoval. Nechci opomíjet médium magnetofonového pásu na velkých kotoučích, manipulace s ním však přece jen byla náročnější a nákladnější a vydavatele příliš nezaujalo.
Kazeta se vyznačovala do té doby nevídanou skladností a snadností manipulace. Pásek nebylo třeba navíjet, stačilo jen vložit celý plastový shell do mechaniky přehrávače a stisknout tlačítko. Díky tomu bylo její úzký pásek téměř nemožné stříhat, na druhou stranu bylo najednou možné nahrávat kdykoliv a cokoliv a téměř za hubičku. Nevýhodou kazety je poměrně vysoká hladina šumu, nižší frekvenční rozsah než u vinylů (nemluvě o CD), nekonečné přetáčení a hledání a skutečnost, že se docela brzy ohraje. Do té doby nevídaným plus byla možnost přemazat cokoliv, co se posluchači nelíbí a médium recyklovat.
Rewind…
…neboli rychlé přetáčení směrem vzad, k začátku. Následovat bude fast forward. Nahrávání na magnetický pás se zrodilo v roce 1928, kdy si Němec Dr. Fritz Pfleumer nechal patentovat aplikaci magnetického prachu na papírový nebo filmový pás. S návrhem použít jako záznamové médium pásek s naneseným práškovým magnetickým materiálem ale přišel již o osm let dříve A. Nasavischwily. Pfleumerům patent byl v roce 1936 prohlášen za neplatný, neboť použití papírového pásku pokrytého částečkami železa ve svých patentech popsal již Valdemar Poulsen. V roce 1932 začala firma BASF ve spojením s AEG vyrábět cívky s plastovým páskem, o tři roky později uvedly první magnetofon. V roce 1941 získal Marvin Camras z Armour Research Foundation americký patent na použití oxidu železa jako magnetického materiálu pro magnetofonové pásky a s novým médiem se začalo experimentovat i v USA. Důležitou roli při jeho propagaci sehrál zpěvák a entertainer Bing Crosby, který si nechal nahrát svá vystoupení pro vysílání v rozhlase. Firma Magnecord v roce 1949 stála u masového rozšíření nahrávacích magnetofonů, jejich model PT-6, který se vyráběl v několika verzích, byl prvním opravdu přenosným magnetofonem. O rozšíření přenosných magnetofonů v Evropě se postaraly počátkem padesátých let především společnosti Nagra a Grundig.
Konečně kazetu, o které tu bude řeč, po čtyřletém vývoji uvedla na trh v roce 1958 firma RCA Victor. Výsledek její práce se ale netěšil dlouhému životu, kazeta měla čtvrtpalcový pásek, ale byla mnohem větší, než kazety, které známe nyní (cca 12,5 x 21 cm), a navíc firma nevyprodukovala téměř žádné přednahrané nosiče.
Úspěch slavila…
…až v roce 1962 značka Philips se svou compact cassette. I když v té době existovalo více systémů pro magnetické uchovávání zvuku, ujal se právě tento. Na nátlak Sony totiž Philips poskytl licenci k výrobě svého vynálezu zdarma. V roce 1964 Philips navíc uvedl na trh přehrávač a rekordér Norelco Carry-Corder 150, kterého se do dvou let prodalo čtvrt milionu kusů. Největším výrobcem kazetových magnetofonů se ale brzy stalo Japonsko: do roku 1968 zde 85 výrobců prodalo téměř dva a půl milionu magnetofonů.
Zvuková kvalita kompaktních kazet nebyla zpočátku nijak ohromující, v sedmdesátých letech se ale výrazně zlepšila. Masová produkce kompaktních audiokazet započala v roce 1964 v Hannoveru. Přednahrané Musicassettes byly v Evropě masově vypuštěny o rok později. Do Spojených států kazetu uvedla v roce 1966 americká pobočka Philipsu Mercury Records Company. První katalog obsahoval 49 přednahraných titulů.
Systém kompaktních kazet byl ve svých počátcích navržen především jako přenosné zařízení pro nahrávání diktovaného textu atd. V roce 1971 ale firma Advent Corporation uvedla svůj Model 200 používající chromový dioxidový (CRO2) pásek s redukcí šumu Dolby a mechaniku a elektroniku značky Nakamichi. Mnoho kusů se neprodalo a světlo světa brzy spatřil Model 201 s mechanikou výrobce fotoaparátů a kamer Wollensak (divize společnosti 3M), první hi-fi kazeťák s redukcí šumu Dolby B. Masová obliba kazetových magnetofonů opět povyrostla..
Cílem výrobců kazet od počátku bylo nabízet další formát vedle vinylových alb. Velká vydavatelství sice nabízela svá alba ke koupi na magnetofonových páscích určených pro cívkové ( reel-to-reel) přehrávače, prodeje ovšem nebyly nijak závratné – šlo o formát vhodný spíše pro audiofily. Podobný osud stihnul i osmistopé kazety, Learjet Cartridge, na kterých v USA vyšlo nejedno popové album a které bylo lze přehrát v nejednom autorádiu. Nynější objekt zájmu úzké skupiny sběratelů a staromilců se v Evropě nijak nerozšířil.
Kazeta, jak ji známe dnes, se oproti tomu tvářila od začátku lidově. Šedesátiminutová se dala v roce 1968 koupit za dolar a půl a časopis Business Week nazval kazetový magnetofon skříňkou na hudbu pro masy. Díky možnosti přehrávání v autech se kazeta stala hitem mezi americkými teenagery a jeden člen vedení vydavatelství RCA v Business Weeku vyslovil obavu, že „prodej kazet nepříznivě ovlivnil prodej vinylových alb.“ Časopis High Fidelity z hlediska kvality zvuku v roce 1969 nicméně pochyboval, že tato kdy budou nahrazena zcela.
Oblibu přenosných kazetových magnetofonů korunovala v osmdesátých letech společnost Sony vynálezem Walkmanu. První walkman sestrojil v roce 1978 Nobutoshi Kihara (nar. 1926) pro jednoho z ředitelů Sony, Akia Moritu, který toužil poslouchat během svých častých služebních letů opery. Kihara kromě walkmanu pracoval i na vývoji magnetických pásek, stereosystémů, videosytému Betamax a digitálních fotoaparátů. Ze záplavy walkmanů jmenujme model Walkman Professional WM-D6C – byl jedním z těch, které dokázaly i nahrávat, a za svou popularitu vděčí také dlouhé výdrži baterií.
Ve své zlaté éře v osmdesátých letech prodej přednahraných kazet na určitou dobu převýšil prodej vinylových desek. Počátkem devadesátých let ale díky nástupu CD rapidně klesl a během devadesátých let se držel především díky autorádiím s přehrávači – kazeta lépe odolávala prachu a otřesům a její nižší zvuková kvalita vzhledem k hluku jedoucího vozu nijak nevadila.
Kazeta přežila pokus společnosti Sony o zavedení nového formátu – minidisku – který se stal oblíbenou hračkou nemnohých tvůrců (sám jej s radostí používám coby svébytný hudební nástroj a archivářskou konzervu), konkurenci CD a MP3 ale patrně neustojí. Formát digitální kazety DAT, od nějž si mnozí „samovýrobci hudby“ leccos slibovali, potkal podobný osud jako minidisk.
Kompaktní kazeta, mladí přátelé,…
…sestává z 3,81 mm širokého magnetického pásku uchyceného na dvou drobných „špulkách“ a uzavřeného do plastikové krabičky, která dala celé věci jméno (francouzské cassette = krabička). Pásek má čtyři stopy, vždy dvě a dvě tvoří stereoefekt (úplně první verze byly dvoustopé mono). Při přehrávání znějí dvě z nich („jedna strana“), druhá dvojice hraje při přehrávání pásku druhým směrem. Proto je nutno kazetu po dohrání jedné strany – pokud nemáte přístroj s funkcí auto reverse (dost se vyskytuje v autech a věžích) – obrátit.
Podstatné je, že dvojice stop jedné strany spolu na pásku sousedí, zatímco na páscích kotoučových magnetofonů byly střídavě prokládány druhou stranou. Díky tomu zní při přehrávání stereonahrávky v monozařízení oba dva kanály (smíchané do jednoho, ale žádný zvuk se neztratí) a naopak, při přehrávání mononahrávky ve stero zařízení zní (týž) zvuk z obou kanálů. Mezi jednotlivými stopami jsou 0,6 mm široké bezpečnostní zóny. Páska v kazetě běží rychlostí 4,76 cm/s – pásky kotoučových magnetofonů obvykle běhaly rychleji, 9,5 resp. 19 cm/s.
Páska v kazetě je z polyesteru potaženého magnetickou vrstvou z různých materiálů. Prvním z nich byl oxid železitý (Fe2O3). Kolem roku 1970 přišla společnost 3M s technologií volume-doping – šlo o dvojitou aplikaci magnetické vrstvy pro lepší výstup z kazety a takovýmto kazetám (vyráběným divizí 3M Scotch) se říkalo high-energy. Přibližně ve stejnou dobu začaly firmy DuPont a BASF pro magnetickou vrstvu používat oxid chromičitý (CrO2). TDK, aby dosáhla zvukové kvality srovnatelné s vinylovou deskou, vyrukovala s magnetitem (Fe3O4) a boj tím zdaleka nekončil. V roce 1974 přišla TDK s úspěšnou směsí kobaltu a oxidu železitého zvanou avilyn, o pět let později 3M opustilo oxidy ve prospěch čistě kovových částic, takové kazety nesly název Metafine. Kazety, se kterými se setkáme v současné době, jsou označeny chrome nebo normal a jejich magnetická vrstva se skládá z různě namíchaných poměrů kobaltu a Fe2O3.
Kazety mizí z trhu kvůli vysokým pořizovacím nákladům (zavádění a navíjení pásku, lisovací formy). Přehráváním kazety dochází k otěru, navíc může dojít k zcuchání nebo poškození pásky snímací hlavou či mechanismem přehrávače. Další nevýhodou je nedostatečná odolnost proti prachu a vysokým teplotám. K nevýhodám se přidává i poměrně vysoká úroveň šumu (způsobená mj. nižší transportní rychlostí pásky), k jehož potlačení byly používány technologie Dolby-B a C a občas dbx. William Hutson v rubrice Unofficial Channels časopisu The Wire (číslo 308, říjen 2009) dokonce zmiňuje fámu, podle níž byla výroba kazet již zastavena a celý svět už používá jen skladové zásoby. Znovurozbujelý kazetový underground tak možná velice brzy bude muset hodit svůj bohatýrský ručník do ringu.
Termín kazetový underground,…
…jedno ze stěžejních témat tohoto seriálu, leckdo nerad používá. Jak už to u podobných zjednodušujících škatulek bývá, ošívají se především ti, které bychom bez skrupulí označili za jeho činovníky. Hudebník a vydavatel Al Margolis (mj. label Pogus a projekt If, Bwana) ve svém textu Sound Of Pigs Music ve sborníku Cassette Mythos (viz seznam literatury) říká, že „záležitost kolem kazet“ narostla do takových rozměrů (v roce 1990 – pozn. red.), že slovo underground už není namístě. V dnešní době, kdy jsou kazety alespoň v západních zemích médiem na okraji zájmu, by se ovšem o undergroundu mluvit znovu dalo.
Steve Jones v textu The Cassette Underground publikovaném mj. také ve sborníku Cassette Mythos) termín přijímá a definuje jako „obrovskou mezinárodní síť hudebníků a hudebních fanoušků, kteří tvoří a konzumují hudbu prostřednictvím kazet. Z velké části existují v opozici k tradičnímu hudebnímu průmyslu nejen proto, že upřednostnili kazetu před vinylovým albem, ale i proto, že odmítají hudební hodnoty určující mainstreamovou hudbu. Kazety umožňují hudebníkovi stát se svébytným moderním one-man bandem – nejen proto, že umožňují snadný přístup k vícestopému nahrávání, ale také proto, že jsou masmédiem, nad nímž je možná individuální kontrola.“
Zde je třeba ještě jednou zabrousit do historie média a přehrávačů z zmínit přenosná kazetová studia. Nejslavnější z nich neslo název Portastudio a první výrobek této řady uvedla značka Tascam v roce 1980. Šlo o vícestopý kazeťák s vestavěným mixpultem a mechanikou, díky níž bylo možné nahrávat, přehrávat a reprodukovat jednotlivé stopy. Pro zvýšení zvukové kvality byla v těchto strojích, kromě systémů redukce šumu Dolby B, zdvojnásobena rychlost průběhu pásky. Pro finální mix do stereostop a na normální rychlostí fungující kazetu bylo nutno připojit portastudio k externímu magnetofonu. V populární hudbě byly tyto hračky považovány za „skicář“ (i když veleúspěšné album Bruce Springsteena Nebraska bylo nahráno pouze na něm), pro podzemní hudební kutily ale šlo o dar z nebes.
Celkový historický přehled kazetového DIY neexistuje, několik pokusů o zmapování nicméně podniknuto bylo, především z pohledu Velké Británie a USA. Pilný aktivista na poli nezávislého vydavatelství a rádia Don Campau ve svém textu A Brief History Of Cassette Culture (viz seznam literatury) říká, že podle mnohých začala kazetová kultura v postpunkové Británii v okruhu skupin jako Throbbing Gristle. Podle jiných má své kořeny už v padesátých letech, kdy se oblibě začal těšit tzv. mail art, jehož součástí se kazety rozhodně staly. Vzhledem k tomu, že i ideový vůdce Throbbing Gristle Genesis P-Orridge byl v oblasti mail artu velmi pilný (za pohlednicovou koláž, na níž z vaginálního krbu za souložícím párem vyjíždí falický vlak, měl dokonce jakési právní popotahování), se oba názory nevylučují, dalo by se říci, že mail art poskytl čilé výměně kazet živnou půdu. Mluví-li se o výhodách kazety, nezapomenou zainteresovaní pamětníci téměř nikdy zmínit, že se jednalo o médium, které bylo snadné posílat poštou. Mnoho vydavatelů ostatně fungovalo na principu: pošlete prázdnou kazetu, vrátím vám ji nahranou a s xeroxovým bookletem.
Kazetovou kulturou se zabývalo množství časopisů a fanzinů, z amerických Campau jmenuje OP, Option, Sound Choice, Factsheet 5, Unsound, Electronic Cottage, Gajoob a Autoreverse. Za praotce domácí výroby kazet by bylo možné považovat Američana R. Stevieho Moora, jehož olbřímí výstup v sedmdesátých letech předznamenal masovou výměnu kazet o dekádu později. Podobné pověsti se těší Brit Martin Newell. Již zmíněný Al Margolis, jehož vydavatelské a hudební počiny na labelu Pogus pravidelně recenzujeme, na kazetové značce Sound Of Pig vyprodukoval stovky kazet… Podobným způsobem Campau ve svém textu jmenuje ještě pěknou řádku lidí, zájemce o další informace proto odkazuji na jeho web. Na pořádné historické zpracování tohoto fenoménu ale ještě pořád nezbývá než čekat.
Na jiných místech světa byla situace pochopitelně značně odlišná, například ve Střední Evropě, kde neoficiální šíření kazet často mělo politické konotace a znamenalo značné riziko pro vydavatele, který takto zpřístupňoval hudbu „zakázaných“ autorů. Největším podzemním labelem v Československu byly STCV (Samizdat Tapes, Cassettes & Video) Petra Cibulky, který podle pověstí vydal kolem tisícovky kazetových alb. K tomuto tématu, a mnoha jiným, která tento úvod jen nastiňuje, se vrátíme v dalších částech našeho seriálu.
Poděkování za spolupráci a informace: Darrell Jónsson a Milan Guštar.
Literatura:
Cassette Mythos, ed. Robin James (Autonomeida, 1992)
davidreaton.com/Cassette_Decks.htm
doncampau.com/livingarchive.htm
en.wikipedia.org/wiki/Compact_Cassette
history.sandiego.edu/gen/recording/notes.html
citace:
FERENC, Petr. Tance na tenkém pásku. HIS VOICE. His Voice: časopis pro současnou hudbu / [online]. Praha: Hudební informační středisko, 2001- [cit. 2013-03-11]. Dostupné z: http://www.hisvoice.cz/clanek_75_tance-na-tenkem-pasku.html
Informace, co je to audiokazeta, převzaty z wikipedia.org
Audiokazeta
Tdk c60 cassette
Audiokazeta (MC audiokazeta; compact cassette- angl. orig.) je zvukový nosič obsahující magnetickou pásku, na kterou lze zaznamenat zvuk a data například v kazetových magnetofonech nebo diktafonech. Audiokazety jsou buď analogové, nebo digitální (DAT, DCC). Obdobou a později navrženým typem analogové audiokazety je „mikrokazeta“ (microcassette). Ta se však již tak nezpopularizovala tak, jako jeho předchůdce.
Při přehrávání analogové audiokazetky ale dochází ke tření mezi snímací hlavicí a páskem, proto jsou kazety rozděleny do čtyř základních typů podle vlastnosti materiálu pásku:
Typ-I (Type-I/IEC-I, Ferric, Normal Position, Fe2O3)- Toto byl původní typ audiokazety. Dodnes je mezi nimi standardem. Pro velmi vysoký šum při přehrávání později vznikly další typy magnetických pásků v kazetách, které byly z lepších materiálů:
Typ-II (Type-II/IEC-II, Chrome, High Position, CrO2)- Šum už o něco potlačen. Stále ale byl dost znatelný, tak vznikaly další typy:
Typ-III (Type-III/IEC-III, Ferrichrome, FeCr)- Kvalitativně se o moc nezlepšil, nedal se příliš rozpoznat od svého předchůdce- od Typu-II a nebyla moc prodávána.
Typ-IV (Type-IV/IEC-IV, Metal)- Snad nejlepší možný typ analogové audiokazety. Měl více než vynikající poslechové vlastnosti, dá se srovnávat s kvalitou gramofonové desky. Byla to ale proto nejdražší možnost ze všech typů kazet.
Digitální i analogové kazety mizí z trhu, neboť jejich výroba je nákladná (zavádění a navíjení pásku, lisovací formy). Přehráváním kazety může dojít k zcuchání nebo poškození pásky snímací hlavou či mechanismem přehrávače, další nevýhodou je nedostatečná odolnost kazety proti prachu a vysokým teplotám, a samozřejmě již výše zmíněný šum u levnějších analogových kazet (hlavně u Type-I). Šum je zejména způsoben mj. nižší transportní rychlostí pásky 4,76 cm/s. K jeho potlačení byly používány technologie Dolby-B a jeho nástupci.
Audiokazeta odolala konkurenci v podobě minidisku od firmy Sony na konci 90. let 20. století. Začátkem 21. století kazety postupně nahradily digitální formáty CD a MP3. V roce 2010 už se oficiální hudební produkce prodává pouze na CD a virtuálně na internetu. Přesto se lze ještě v některých obchodech s hudebními nosiči setkat s výjimkami v podobě doprodejů a raritních nových nahrávek na kazetách i vinylových deskách.
Nenahrané kazety lze zakoupit v omezené míře doposud i v trafikách, supermarketech apod. Jde zejména o značku Sony a modely kazet EF/HF normal position Typ-I o délkách 60 a 90 minut. Pak lze i nalézt kazety Typu-II, které jsou také stále dostupné. Již se ale neprodávají typy III a IV. Nedostupnost Typu-IV je však pro mnohé zkušené posluchače zarážející, protože poskytoval zvuk studiové kvality, obzvlášť když se dnes prodávají Hi-Fi soustavy se zabudovanými MC kazetovými rekordéry, nebo přímo moderní „Hi-Fi věže“ složené z decků a také lze dnes zakoupit samostatně velmi kvalitní magnetofon- „Tape Deck“ na kazety.
Kolem roku 2010 se mezi některými lidmi vrací zájem o kazety. Vznikají dokonce hudební vydavatelství zaměřená na produkci hudby na kazetách (Ascarid). Podle Petra Ference z punkové či black metalové scény kazety nikdy úplně nezmizely.
Compact Cassette
The Compact Cassette or Musicassette (MC), also commonly called cassette tape, audio cassette, or simply tape, is amagnetic tape recording format for audio recording and playback. Compact cassettes come in two forms, either already containing content as a pre-recorded cassette, or as fully recordable „blank“ cassette. It was designed originally for dictation machines, but improvements in fidelity led the Compact Cassette to supplant the Stereo 8-track cartridge and reel-to-reel tape recording in most non-professional applications.[1] Its uses ranged from portable audio to home recording to data storage for early microcomputers. Between the early 1970s and the late 1990s, the cassette was one of the two most common formats for prerecorded music, first alongside the LP record and later the Compact Disc.
Citace
Článek převzat v plném znění z:
KLUSÁK, Pavel: Proč se vracejí kazety. Lidové noviny 12. 3. 2011, Orientace: s. 30.
publikováno elektronicky na http://klusak.blogspot.cz
Proč se vracejí kazety?
Cuchaly se, přetáčely se pomalu, zabíraly místo. Ale směli jsme na ně natáčet, co jsme chtěli, a s walkmany přišla svoboda posluchačova pohybu! Magnetofonové kazety: Proč je dnes někteří muzikanti volí jako médium pro svou hudbu? Asi že jsme toho s kazetami tolik prožili.
Zajděte si do pražské mekky nezávislé hudby Rekomando, stavte se na českém koncertě americké kapely, prolistujte recenze ve větším hudebním médiu: všude už zase narazíte na magnetofonové kazety. Jak je to možné? Pokud se některé médium zdálo definitivně pohřbené, pak to byly „sonky“, „tédékáčka“, „basfky“ a jiná náplň do kazeťáků. Předměty nepříliš skladné, s více či méně zašuměným záznamem bez pořádných basů a výšek, dnes lákají tvůrce jako médium k alternativnímu vyjádření. Jistě: jsou jen kořením scény, a nikdy se už nevrátí osmdesátá léta, kdy se kazet prodalo víc než vinylových gramodesek. Ale webový časopis Rhizome nedávno přinesl seznam 101 dnešních kazetových vydavatelství, která stojí za pozornost: to už něco znamená. Kdo se dnes hlásí ke kazetám víc: střední generace, která s nimi prožila teenagerovská léta, anebo mladí, kteří vedle výrazného sdělení chtějí nabídnout i sympaticky podivné, nemainstreamové médium?
Svobodně nahrát, svobodně přemazat // Magnetofony původně nikdo nevyvíjel kvůli písničkám. Němečtí technikové na nich pracovali za účelem vojenským a strategickým: v terénních autech gramofonu přeskakovala jehla, a přitom bylo třeba učinit zvuk mobilním. Pouštěly se kupříkladu Vůdcovy projevy v místech, kde fyzicky nebyl, aby se tak klamal nepřítel. To jsme na úsvitu kotoučových přístrojů: komerční název typu z roku 1935 „Magnetophon“ se ujal jako obecné slovo jen v několika jazycích. Kromě češtiny třeba ve finštině: severská mládež ale „magiči“ dodnes říká většinou zkráceně „manka“.
Rozmach kazetových magnetofonů je spojen s velkým a docela půvabným podnikatelským riskem. Když totiž počátkem šedesátých let spolu soupeřily dva kazetové formáty firem Sony a Philips, druhá jmenovaná se rozhodla poskytovat licence na svou kazetu zdarma. Díky tahu s „open source“, volně sdíleným patentem, vyhrála na celé čáře. Japonci aspoň zabojovali a v krátké době se stali hlavními výrobci přehrávačů. V roce 1968 bylo mezi lidmi 2 400 000 kazeťáků od pětaosmdesáti výrobců.
Už EP desky Beatles vycházely paralelně na kazetách – ale kazetovým verzím alb patřila hlavně sedmdesátá a osmdesátá léta. Paralelně s nimi se ovšem začaly prodávat i prázdné kazety: moderní médium, které se dalo přemazávat a opakovaně používat pro nové a nové nahrávky. Publicista Pavel Turek (Živel, Respekt) vzpomíná: „Z hlediska využití mě vždycky přitahovala možnost, kterou nenabízí nic jiného než magnetický pás – a sice že kazetu můžeš přemazat. A tak každé hnutí mého vkusu přepisovalo to předchozí. Převrstvování! Přes Offspring jsem přehrál Björk a bylo… I proto, že jsem chtěl ušetřit a na zvukové kvalitě mi nikdy moc nezáleželo.“
Walkman otevřel dveře // Médiem padesátých a šedesátých let bylo tranzistorové rádio: ten luxus, vzít si poslech rozhlasu na plovárnu! Devadesátá léta patřila diskmanu, poslední dekáda MP3 přehrávačům. Osmdesátá léta dvacátého století ovšem měla ve štítě walkmana – revoluční hračku, která definitivně odpoutala poslech hudebních nahrávek od domácnosti. Skrze odlehčená sluchátka posílila intimní osamění posluchače s hudbou: proto na walkmana existují reference nadšené i neblahé.
Puiblicista a redaktor ČT Petr Vizina si vybavuje: „Byl to první nosič zvuku, se kterým jsi mohl chodit po ulici, běhat, tančit, v mém případě i sbírat na povinné brigádě brambory. Kazety poskytovaly obrovský prostor fantazii – málokdy jsem věděl, jak vypadá originální nosič, nejčastější bylo kopírování z kazety na kazetu. Otisk otisku. Málokdy se tam celé elpíčko skutečně vešlo, později člověk zjistil, že ze své „nejoblíbenější desky světa“ nezná poslední tři skladby, které se do stopáže nevešly. A co vlastnoruční koláže na obalech kazet: přístup DIY, tedy udělej si sám, kvetl z nutnosti a pro zábavu, nikoliv z přesvědčení. Později přišlo baživé pokukování po nastupujících cédéčkách, svým způsobem dokonalém nosiči. Ale tolik prostoru fantazii a tvořivosti ve srovnání s kazetou dát nikdy nemohl.“
Specifika kazetového média se stala součástí citové výchovy několika generací. Pavel Turek: „Asi kolem dvanáctého roku jsem začal kazetu používat jako ryze záznamové médium. Přišel jsem domů ze školy, propojil kazeťák kabelem s televizí, pustil tehdy čerstvý kanál OK3, kde část dne přebírali francouzskou MCM a čekal s prstem na tlačítku REC jako fotograf na safari, až se rozehraje Losing my Religion od R.E.M. …“ Šum a „zahuhlanost“ kazet několikrát přehraných (případně beznadějné české značky Emgeton) se pak stala součástí půvabu těch let. Hudebník a publicista Petr Ferenc podotýká: „Kazeta svou nižší kvalitou ve své době paradoxně vedla k pozornému poslechu – záznam totiž bylo leckdy nutno doluštit.“ Lepší zvuk přišel se zavedením systému Dolby (na některých přístrojích), hi-fisté si připráceli a vyslovovali magické slovo chromdioxid: pásky označené CrO2, pro které se chodilo do Tuzexu nebo k vekslákům, měly vyšší úroveň.
Fanoušci: Havel, Chomejní, Sonic Youth // V Československu jsme přivítali kazety ze stejného důvodu jako v rozvojových zemích Afriky a Asie: znamenaly svobodnou alternativu, soukromě jsme si mohli nahrát a šířit to, co režim neměl na skladě. Ten reperotár sahal od běžného nedostupného popu až ke kapelám, které nemohly a nesměly vycházet u státních labelů. V zemi, kde jedinec nesměl vlastnit xerox a rozmnožovací blány pro cyklostyl byly přísně evidované, se „dvojče“, tedy přístroj pro dvě kazety se snazší možností kopírovat, stal nástrojem subverze. Petr Cibulka shromáždil a šířil objemný archív československé podzemní hudby, za což byl odsouzen a vězněn (mimochodem, byl přísným a náročným dramaturgem, zdaleka ne jen pořizovačem kopií). Václav Havel v osmdesátých letech své hry namlouval na pásek: věděl, že pro šíření je to praktičtější médium než papír.
Václav Klaus by kazetu patrně označil za pravicové médium: mohutně akcelerovala nezávislost občana na státu. Hrála silnou roli v předvečer íránské revoluce, když ajatolláh Chomejní šířil mezi Íránce nahrávky svých kázání. V Indii byl příchod kazet podroben silné kritice coby nástroj sekularizační, odvádějící mladou generaci od náboženství a tradic. Stát tu ovšem vedle kritiky svižně vybudoval rozsáhlý, výnosný trh s kazetami.
Právě u kazet spočívá kořen dnešního českého čilého stahování, vypalování a ilegálního sdílení hudby. Pravidlo tehdejší doby znělo: o špatně dostupné zdroje se dělíme! Argument s autorskými právy by zněl tehdejšímu posluchači bláhově: není snad podstatnější poslat nové The Police, exilovou desku Kryla či Plíhalův koncert dál? V nenormální totalitní situaci měl pravdu. Pokud něco připravilo půdu pro porevoluční nahrávací průmysl, byla to právě dychtivost sdílení skrze neevidovanou, ryze lidovou síť kazet.
Je nesmírně zajímavé, že zdánlivě svobodný Západ po kazetách skočil také. Když Thurston Moore ze skupiny Sonic Youth nedávno uspořádal knihu Mixtape, zviditelnil tu nadšení, s nímž generace kazet přijala možnost natáčet si vlastní výběry, recyklovat a kombinovat nahrávky po svém. Server Pitchfork Media publikoval aforismus: „Natočit pro někoho mixtape znamená říct – miluju tě.“
Velké gramofonové společnosti se kopírování lekly a v osmdesátých letech spustily kampaň pod sloganem hometaping is killing music. Ale varování před pirátským domácím nahráváním (oficiální logo: kazeta a pod ní zkřížené hnáty!) nezabrzdilo spontánní výměnu mezi lidmi, ani neuškodilo samotné hudbě. Spíš zaselo semínko, které mohutně vzklíčilo, když přišla digitální éra.
Cos to tehdy probůh nahrál // Vlivný kritik Simon Reynolds v britském Guardianu napsal, že kazety se vrátily v rámci mohutné vlny nostalgie po osmdesátých letech, která se projevila hlavně ve zvuku dnešní hudby. Pásek s lineárním převíjením skutečně patří k image „nebyli jsme stvořeni pro tyto časy“. Také se říká, že prošumělé, do sebe vrostlé zvuky z nekvalitních pásků ovlivnily původní hudebníé tvorbu dnešních lo-fi elektroniků., kteří ve zvuku „zpod deky“ cítí příběh média, které už něco pamatuje. Je to zvuk z periferie, vzniklý bez hýčkání, někdy navzdory nebo jako vedlejší produkt.
Česká alternativní scéna je čím dál bohatší na kazety: vydávají je jemní elektronici Dné, industriální Napalmed či psychedeličtí „romantikové rozpadu“ No Pavarotti. Nedávno vzniklo kazetové vydavatelství Ascarid, začal si s nimi i (dosud kompaktní) label KLaNGundKRaCH. Pro mainstreamového posluchače je to garážová estetika: ale jak už to s kulturním pohybem bývá, část z ní čas odhaluje jako cennou a přiřazuje ji k cenné tvorbě.
K návratu kazet říká Petr Ferenc: „Z některých scén, třeba punkové nebo blackmetalové, kazety dokonce nikdy nezmizely. Pak jsou tu ale ještě žánry, které si nižší zvukovou kvalitu vymalovaly na prapor: noise nebo záměrně „chudá“ lo-fi tvorba. Kazeta specificky zní, splňuje požadavky analogového zvuku, mechanické manipulace a filozofie DO IT YOURSELF: médium a krabičku si koupíš, roztáčet kopie můžeš sám, obal si vyrobíš sám. A vcelku je kazeta tak nějak víc sexy než CD-R, snad tím, že dlouho jakoby nebyla v dohledu.“
Kazeta, jejíž prodej v osmdesátých letech převyšoval prodej vinylů, byla stovkami malovydavatelů defakto vyvedena za zapomnění. Ferenc: „Je opředena pavučinami legend a nese zprávu z minulosti, což se často využívá v oblasti hypnagogického popu tematizujícího rozvzpomínání a zasuté vjemy: je na ní totiž jakási nahrávka. Často příšerné kvality, často z doby dětství tvůrce, který s perverzní rozkoší vzpomíná na to, co si to kdysi proboha nahrával…“
S čím zacházíme, to nás utváří. Kazeta může dnes signalizovat retro nostalgii, zároveň je oproti empétrojkám náročná na obsluhu. Není to volba pro pohodlné. Vyhovuje těm, kteří hledají cestu mimo hlavní proud: někdy je to image, někdy dobře rozmyšlený názor.
Komentáře k článku, také dokreslují mnoho informací o kazetách v dnešní době:
uživatel Nostalghia.cz14. března 2011 11:54 říká:
Návrat kazet jsem zatím nezaznamenal, ale podobné nostalgické vzpomínky mne občas ovládnou také. Ani ne tak na walkmany, ale spíš na kazeťáky pronášené pod bundou na koncerty „zakázaných“ folkařů, na žadonění u zvukaře koncertu o zapojení k jeho mixpultu (často s drobným úplatkem), případně dobrodružné nahrávání přes vestavěný mikrofon… Technicky byly takové nahrávky hrozné, ale měly punc autenticity a neopakovatelnosti. Když jsem před časem převáděl své staré MG nahrávky na CD, tak jsem např. prastaré záznamy Mertových koncertů nechal v původní podobě, bez jakéhokoliv čištění a úprav – zjistil jsem, že upravený „čistší“ zvuk mi vadí víc, než za léta naposlouchaný MG „sound“
uživatel stopka14. března 2011 12:26 doplňuje:
Ha, co jsem se načekala s prstem na REC u Radia 1, až začne hrát moje oblíbená, co jsem se namalovala obalů, co jsem se natrápila, že z nejoblíbenější desky na světě se na jednu stranu nevejde všechno, dokonce jsem nahrávala tak, že jsem pustila jeden kazeťák a ten druhej, s prázdnou kazetou, jsem přiložila až k němu, aby to moc nešumělo. Můj první Redl a Dohrála hudba. Myslím, že bude-li „ve větším“ návrat ke kazetám, bude to spíš kvůli touze být jiný, retro, cool, obávám se.
uživatel SDT7. ledna 2012 21:59 naopak dodává:
Používám kazety dodnes a to ne z nějaké nostalgie,ale protože mi vyhovují. Lovit empétrosky v mobilu mi nepřijde nikterak zábavné. A flac to stejně nepřehraje. Kazeťák přehraje a nahraje všechno a neremcá.
uživatel Skystar24. září 2012 17:20 nakonec dodává:
Kazeta byla ovšem na velice (v té době drahých) kaztetových magnetofonech dovedena k dokonalosti). Analogový zvuk z kazety a takového přístroje má nezaměnitelné kouzlo, právě tak jako kouzlo nahrávky ze studiového magnetofonu. Z trhu ji vytlačila pouze určitá forma pohodlnosti a tzv. čistého digitálního záznamu. Myslím, že to není jen retro a pásce, podobně jako datové pásce zůstane její místo a zrovna tak vinylové desce. Nikde není psáno, že naše CD za nějaký čas nepůjdou přehrát a tzv. dokonalý zvuk není HiFi zvuk – to je zkratka pro věrný zvuk!! Kazety velmi rá d používám na svém kazeťáku NAD a ROTEL a doufám, že časem se vybavím kvalitním studiovým magnetofonem.
Článek jsem si dovolil citovat bez laskavého svolení autora i komentujících čtenářů. Kde však jinde by měl být oprášen, než právě zde, na stránce o kazetách. Tudíž věřím, že Pavel Klusák přivře obě oči. Jemu čest a sláva.
Citace
Článek převzat v plném znění z:
KLUSÁK, Pavel. Proč se vracejí kazety. Lidové noviny: Orientace. Praha: Lidové noviny, 2011, 12.3., s. 30. ISSN 0862-5921. DOI: lidové noviny. Dostupné z: http://klusak.blogspot.cz/2011/03/proc-se-vraceji-kazety.html
